Paní Ilona působí jako dobrovolník v organizaci Středisko pomoci ohroženým dětem ROSA.

Paní Hana Fechtnerová z ROSY o Iloně říká:

Paní Ilona pracovala ve Středisku ROSA již v době jeho založení. Po zhruba patnáctileté odmlce se do něho vrátila jako externí pracovník – domácí konzultant pro rodiny etnicky a sociálně znevýhodněné. V roce 2012 pracovala dobrovolnicky – každý týden navštěvovala dvě romské rodiny s více dětmi ve vyloučené lokalitě Kladno-Dubí. Pracovala na přípravě předškolních dětí na školu, pomáhala i rodičům dětí získat dovednosti v této oblasti – tak, aby se mohli aktivně na rozvoji svých dětí sami podílet. Svým lidským přístupem pomohla dětem i jejich rodičům zvládat předškolní i školní povinnosti a každá její návštěva byla v rodinách vítaná. Za její nezištnou dobrovolnickou činnost jí za celou organizaci patří díky.

Vlastní příběh dobrovolnice:

Středisko pomoci postiženým dětem znám od jeho založení. V té době a i mnoho dalších let jsem ale pracovala ve zdravotnictví. Po mnoha letech jsem se vrátila do Střediska až kvůli potřebné praxi pro studium sociální práce. Tehdy jsem doprovázela PhDr. Pavlu Vlkovou do rodin, ve kterých probíhala příprava předškolních dětí na školní docházku a doučování školních dětí. Díky jejímu lidskému přístupu k rodinám i dětem jsem v této práci začala vidět jeden z nejdůležitějších postupů k možnému začlenění dětí i rodin z vyloučených lokalit do většinové společnosti. Po krátké době jsem i já jako dobrovolník začala navštěvovat rodiny, které měly a mají zájem o pomoc s výukou a přípravou na školu. Této práci jsem se věnovala dobrovolnicky 11 měsíců a i nyní v ní pokračuji. V čem tato činnost spočívá? Jako každá příprava, tak i tato se zakládá na pravidelnosti. Každý týden s kolegyní, pracovnicí Střediska, jezdíme do Dubí „Na Vysokém“, kde na nás čekají rodiny s dětmi. Je to práce, která zabere i s přípravou pět hodin týdně. Každá v batohu neseme potřebné pomůcky, abychom s dětmi mohly účinně pracovat. Já i ona pracujeme ve dvou rodinách s více dětmi. Již když přicházíme, děti nás vyhlížejí a jen nás jedno vidí, řekne to druhým a všechny nás běží objímat a vítat. Mohu říct, že se vždy těší. Práce s nimi je velmi hezká. V rodinách se nachází zpravidla více dětí a i ty menší se většinou dokážou celou dobu soustředit a pracovat. Rodiny, do kterých chodím, mají o školní docházku zájem, a pokud mohou, děti vedou ke spolupráci, k poslušnosti. Samotné děti si učení oblíbily a snaží se úkoly dělat dobře.

Je opravdu krásné, když se děti podaří něco naučit. Je milé vidět jejich radost z pochvaly. Ovšem, že si člověk při této práci nutně uvědomí jejich sociální znevýhodnění i jiný přístup k životu. Také si ale musí všimnout toho, co je opravdu velmi krásné, soudržnosti, toho, co v tom „našem“ světě již není moc vidět. A tak mohu upřímně říct, že je tato práce pro mě obohacením a i díky ní někdy s nelibostí pozoruji nepochopení většinové společnosti. Věřím, že – byť jen v okruhu svého působení – i moje nepatrná práce přispěje k lepším vzájemným vztahům. V tom vidím svoji největší odměnu. Kéž by se tak stalo.

 

Jan je dobrovolníkem v organizaci Člověk v tísni.

Paní Vendula Karasová z organizace Člověk v tísni, o. p. s. o Honzovi říká:

Honza je naším dobrovolníkem již čtvrtým rokem. Tři roky docházel do sociálně vyloučené lokality Masokombinát za malým Davidem. Životní podmínky v tomto prostředí mohou být pro většinu obyvatel Kladna až šokující. O to větší ocenění si zaslouží dobrovolníci, kteří tam pravidelně docházejí za dětmi. Minulý rok se rodina přestěhovala, ale Honza vydržel a za Davidem chodí dál.

K doučování má výborný přístup – na hodiny je vždy dobře připravený, využívá řadu zajímavých materiálů a dokáže Davida k učení vhodně motivovat. Je také v kontaktu s asistentkou pedagoga z Davidovy základní školy, čímž přispívá k efektivitě doučování. Zodpovědně přistupuje i k méně populárním povinnostem dobrovolníka jako je administrativa nebo účast na supervizích a vzdělávání dobrovolníků.

 

S dobrovolnictvím jsem se poprvé setkala během studia na vyšší odborné škole, když jsem chodila na praxi do dětského domova na Kladně. Každý den jsem měla možnost pozorovat, jak se děti na svojí „tetu“ a v jednom případě i „strejdu“ těší. I pracovnice dětského domova návštěvy dobrovolníků vždy ocenily, protože se pak více mohly věnovat ostatním dětem. Jelikož mám děti velmi ráda a měla jsem v tu dobu dost volného času, rozhodla jsem se, že se také stanu dobrovolníkem.

Dobrovolnictví vidím jako jednu z možností, jak smysluplně trávit volný čas a ještě přitom někomu pomoci. Motivuje mě hlavně vědomí toho, že je moje přítomnost někomu ku prospěchu. Sama jsem měla moc hezké dětství a tak bych ho ráda zpříjemnila i dětem, které takové štěstí nemají.

Dává mi to také určitě radost, zkušenosti a také pocit užitečnosti.

Celá má činnost probíhala asi takto, dne 25. 9. 2010 jsem po absolvování základního výcviku podepsala smlouvu o výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby a brzy na to jsem dostala do individuální péče asi půlročního chlapce jménem Radeček, který byl umístěn do dětského domova zrovna v době, kdy jsem zde vykonávala praxi. Chodila jsem za ním jednou, někdy dvakrát v týdnu, podle toho, jak jsem měla čas a také když zrovna nebyl na návštěvě doma u rodičů. Často jsme chodili na procházky, do medvědária, do lesa, jezdili jsme autobusem, chodili nakupovat, pozorovat vlaky a když už uměl chodit, tak jsme se vlakem i vozili, chodili na hřiště a pokud bylo nevlídné počasí nebo zima, tak do dětských herniček.

Asi před půl rokem se Radek přestěhoval do dětského domova v Ledcích, kde teď bydlí se svými čtyřmi sourozenci. Za to, že ho můžu navštěvovat i zde, vděčím ředitelce dobrovolnického centra, které se to podařilo vyjednat s vedením domova v Ledcích. Jelikož doposud neměli s dobrovolníky žádné zkušenosti, dohodli jsme se, že ze začátku budu za Radkem jezdit pouze jedenkrát za 14 a budu s ním trávit čas buď v prostorách DD nebo půjdeme ven na procházku. Protože Radek chodí dopoledne do mateřské školy a občas jede na návštěvu domů k rodičům, jezdím za ním pouze odpoledne. Obvykle v tu dobu ještě spí a když kvůli mně musí vstát, bývá občas mrzutý.

Na Radkovi je změna prostředí velmi vidět a i jeho chování se změnilo, od té doby, co je obklopen staršími dětmi. Navíc, podle toho, co mi vypráví, se jejich rodinná situace spíše zhoršila, a šance, že by se v blízké budoucnosti vrátil domů k rodičům, je nižší než byla. Právě proto si myslím, že by moje návštěvy mohly být prospěšné a zvlášť tehdy, až si ho budu moct brát na delší dobu a budeme smět jezdit na výlety.

 

Martinu přivedla k dobrovolnictví chuť někam patřit a být nějak prospěšná. U finančních darů prý neměla jistotu, že skutečně pomohou a v rámci dobrovolnictví přesně ví, kam její energie směřuje a jaké to má výsledky. Martina je zapojena v programu Pět P již třetím rokem. Dříve se starala o dvě holčičky a nyní se stará o jednoho malého chlapce, který žil v Azylovém domě a v současné době žije v ubytovně v nesnadných sociálních podmínkách. Spolu chodí na procházky, čtou si, hrají si, skládají LEGO, učí se, jezdí na výlety, atd.

Mám radost, že se můj malý kamarád zlepšil ve škole a vím, že jsem se k tomu snažila přispět. Dále ráda vzpomínám i na své minulé klientky, kde se mi u jedné z nich podařilo navázat tak přátelský vztah, že se mi otevřela, ačkoliv to byl spíše uzavřený typ. Dobrovolnictví mi přináší radost, přátelství, praxi, zkušenosti, dobrý pocit. Největší radost mám z toho, když vidím, že má dítě z něčeho radost nebo že se tomu dítěti něco daří, že se směje a baví s ostatními dětmi.

Mimo program Pět P je Martina ještě dobrovolníkem v občanském sdružení Okamžik v Praze (cca přes rok), kde pomáhá při jednorázových doprovodech a dlouhodobě má na starosti nevidomou klientku.

 

Pana Mirka přivedla k dobrovolnictví jeho žena a nyní už třetím rokem spolu pomáhají znevýhodněným dětem. Nejdříve vedli rok kroužek pro děti v Azylovém domě a poté se začali starat o dva chlapce v programu Pět P (10 a 8 let) – s nimi i s jejich maminkou mají moc hezký vztah. Pan Mirek je pro kluky dobrým kamarádem, který s nimi hraje fotbal, jede na výlet, hraje hry, povídá si a především je podporuje. Mimo zapojení se v programu Pět P s manželkou založili ještě pobočku Diakonie Církve bratrské Kladno, která slouží převážně jako křesťanská a sociální poradna. Zde pomáhají také dobrovolně ve svém volném čase.

Dobrovolnictví mi přináší jiný pohled na svět. Motivací pro mně je, že ten pohled není z nejveselejších. Každá maličkost, kterou dokážeme pomoci, je pro některé lidi velice důležitá. Radost máme především z jejich pravé veselosti a vztahu, který mezi námi a vlastně už celou jejich rodinou vznikl.

Dobrovolnictví má bezpochyby v naší společnosti velkou důležitost. Ale není podstatné, jestli to děláte organizovaně a nebo, jak vás vede srdce. Každý člověk najde ve svém okolí jistě někoho, komu může pomoci. Naše motto: Svět nezměníme, ale můžeme změnit sami sebe.

 

Dominika působí v našem programu Dětský úsměv.

O dobrovolnické činnosti jsem se dozvěděla ve škole, na gymnáziu ve Slaném, při přednášce zaměstnanců  Dobrovolnického centra v Kladně. Miluji děti, a proto jsem se začala o tuto činnost zajímat.

Ale mojí hlavní motivací, proč navštěvuji Dětský domov, je Mário. Chodím za ním dvakrát týdně, od jeho půli roka, což znamená od listopadu 2010. Ráda s ním trávím čas a dívám se na to, jaké dělá pokroky. Ale nejhezčí je vidět tu zpětnou vazbu od něj. Jsem moc ráda, že se na mě těší stejně, jako já na něho.

Podnikáme různé výlety. Jezdíme do ZOO, aquaparku, účastníme se akcí od Dobrovolnického centra, jako je například Dětský den, nebo jen chodíme na různé procházky a dětská hřiště. V zimě chodíme bobovat apod.

Trávíme také společně Vánoce (v Dětském domově, ale i jen ve dvou), Mikuláše, svátky a slavíme narozeniny.

Je to skvělý chlapeček, kterého jsem si zamilovala hned od prvního dne. Od miminka je moc veselé a šikovné dítě. Každým dnem dělá veliké pokroky. Jeho první slovo bylo auto a dnes už říká souvislé věty. Je super být u toho. I když se mi bude strašně moc stýskat, přeji si, aby se dočkal úžasné rodiny. Už tak jim uteklo mnoho krásných okamžiků, které zůstanou mně, a nikdy na to nezapomenu.

Hlavní, co mi tato činnost dala, je jiný pohled do budoucnosti. Dnes už jsem si jistá, že adoptované dítě se dá milovat úplně stejně jako to, které je biologicky vaše. O dětských domovech mám také jinou představu než většina lidí. Děti z dětských domovů, nejsou žádné „chudinky“, jak si někdo myslí. Jsou to stejné děti, které se rádi smějí, hrají si a zlobí, jako ty z úplné rodiny. Pouze neměli štěstí na své rodiče. Ale ani to se nedá posuzovat jednostranně. Někdy se dospělí dostanou do ekonomicky složité životní situace, a snaží se jí nějak vyřešit a za každou cenu dostat děti zpět do péče. Mrzí mě spíš sobeckost lidí, kteří dají dítě do dětského domova, a i přes to, že vědí, že je nechtějí zpět, nepovolí adopci a neumožní dítěti žít s někým, kdo ho bude milovat. Pokud mohu říci za sebe a ze svých zkušeností z Dětského domova v Rozdělově, tak jsem přesvědčena, že “ tety“ , které se tam o děti s láskou starají, se jim snaží vynahradit ztracenou rodinu.

 

[AFG_gallery id=’17‘]

[AFG_gallery id=’16‘]

Dobrovolnice Beáta se psy Benem a Darcym.

[AFG_gallery id=’15‘]

11. května jsme se sešli s našimi dobrovolníky v Sítenském údolí a opekli si na ohništi pár dobrot Sluníčko se sice schovávalo, ale nám bylo dobře!

[AFG_gallery id=’14‘]