22. 6. 2013 se na Václaváku konala naše pravidelná letní akce pro děti z dětských domovů v doprovodu našich dobrovolníků i pro veřejnost 🙂

[AFG_gallery id=’20‘]

Máte vlastního pejska a zajímá vás canisterapie? Staňte se dobrovolníkem v programu Pes kamarád. Projdete cyklem školení (teoretický seminář i praktický výcvik) a pokud se prokáže, že váš pes je na canisterapii vhodný, zvolíte si zařízení, do kterého chcete jako canisterapeutický tým docházet.

Canisterapeutická školení a výcviky, které proběhnout během léta, jsou pro naše dobrovolníky zdarma!

Pokud jsme vás s touto nabídkou zaujali, zavolejte koordinátorce programu Andree Kovácsové na tel. 775 287 546 či napište e-mail na kovacsova@dckladno.cz.

Pomozte nám prosím v online hlasování získat prostředky od České spořitelny na aktivity našich dobrovolníků v Domovech pro seniory!

V horní liště klikněte na stránku „Hlasování“ a najděte program „Senior“ – Dobrovolnické centrum Kladno. Hlasovat můžete pouze jednou.

[button url=“http://www.csas.cz/banka/appmanager/portal/grantovyprogram?_nfpb=true&_pageLabel=granty_home&docid=internet%2Fcs%2Fsc_10249.xml“ style=“green“ size=“small“] Hlasujte zde! [/button]

Moc děkujeme za vystoupení dětem ze zájmového kroužku Andrey Parobkové z Rakovníka, dobrovolnicím Lence a Beátě za dog-dancing, Aničce Fleissigové za písničky a stepařkám ze studia Tap Dance Kladno.

[AFG_gallery id=’19‘]

Paní Zuzana je jednou z nejdéle fungujících dobrovolnic v programu. Vždy se ráda účastní našich akcí a výletů a její návštěvy u klientek jsou více než pravidelné. Velmi si s oběma klientkami rozuměla, společně probíraly nejnovější zprávy ze showbusinessu, politiky či se bavily jen tak o všem možném. Bohužel jedna z klientek nedávno zemřela. Paní Zuzana ale pokračuje dále a pokud vše vyjde tak, jak má, určitě své návštěvy rozšíří zase o jeden pokoj navíc. Je to velmi sympatická mladá žena, která do zařízení vnáší optimismus a dobrou náladu. Ke své činnosti se vyjádřila takto:

Vždy mě zajímala oblast psychologie a sociální práce a chtěla jsem pomáhat lidem. Snažila jsem se v těchto oblastech vzdělávat, přestože pracuji v jiném oboru. Kromě různých psychologických kurzů jsem absolvovala i výcvik v telefonické krizové intervenci.

Když jsem se před pár lety přistěhovala do Kladna, hledala jsem, kde bych mohla být druhým lidem prospěšná a objevila jsem Dobrovolnické centrum, které zde působí. Protože mám blízko ke starým lidem, přihlásila jsem se do programu Senior a začala jsem docházet do Domova pro seniory na individuální návštěvy ke dvěma klientkám. Jedna paní má těžkou oční vadu a téměř nevidí a druhou po mrtvici postihla vada řeči. Zpočátku byla komunikace dost náročná, ale postupem času jsem se naučila paní Miládce dobře rozumět. Po jedné akci ve společenské místnosti Domova, kde jsme se setkaly všechny tři, obě babičky projevily chuť vídat se ve třech. Ukázalo se, že se svými handicapy dobře doplňují. Klientka, která nemohla pořádně mluvit, se začala snáze zapojovat do hovoru a téměř slepá paní byla vděčná za člověka navíc, se kterým může komunikovat.

Takto jsme se vídaly čtyři roky. Poslední půl rok jsem navštěvovala obě důchodkyně zvlášť kvůli nemoci jedné z nich. Myslím, že i přes své bolesti mě nemocná paní vždy ráda viděla a byla vděčná za moje slova a pohlazení. Potvrdila mi to, když jsem ji pár týdnů před smrtí dokázala rozesmát. V lednu nás opustila.

Nadále docházím za paní Jindřiškou, která kvůli poruše zraku téměř neopouští svůj pokoj. Povídáme si, probíráme její starosti a také mi ráda vypráví zážitky ze svého života. Někdy si i popláče nad svým osudem a snažíme se její smutek společně zpracovat. Vzhledem ke své sociální izolaci také prahne po informacích o tom, co se děje ve světě a často mi dává za úkol zjistit, co ji konkrétně zajímá.

Dobrovolnictví je pro mě smysluplné využití volného času. Naplňuje mě možnost pomáhat a mám pocit, že co do dobrovolnické činnosti vkládám, se mi vlastně jinou cestu vrací zpět. Já jsem pro klienty v Domově pro seniory rozptýlením v jejich stereotypním a ne jednoduchém životě, nabízím jim empatii a pochopení. A můj život je obohacen o setkávání se s nimi a o zkušenost, díky níž mohu pracovat na svém osobním rozvoji.

 

Paní Vlaďka se k dobrovolnictví dostala v době, kdy nastal v jejím životě důležitý obrat, a kdy došlo k souběhu několika skutečností. Její pohled na život nabral úplně jiný směr a došlo k přehodnocení životních priorit. Nyní se věnuje dobrovolnictví již čtvrtým rokem a přivedla k němu i svého manžela Miroslava.

Paní Vlaďka začala v programu Pět P. Navštěvovala holčičku v Azylovém domě, která se později odstěhovala s matkou mimo Kladno a kontakt s ní už nebyl dále možný. Poté přibližně rok s manželem docházeli do Azylového domu, kde se věnovali skupinovým aktivitám pro děti. Mezi dětmi v Azylovém domě, byli dva bráškové, které si manželé oblíbili a navázali i dobrý vztah s jejich maminkou. Přešli do programu Pět P a jsou teď jejich velcí kamarádi. Pravidelně se s dětmi vídají, dělají různé aktivity a hlavně je podporují. Je radost vidět, jak na ně kluci reagují. Mimo zapojení se do programu Pět P, Vlaďka a Mirek založili ještě pobočku Diakonie Církve bratrské Kladno, která slouží převážně jako křesťanská a sociální poradna. Zde pomáhají také dobrovolně ve svém volném čase.

Paní Vlaďka o dobrovolnictví říká:

„V počátku to bylo hlavně smysluplné trávení volného času. Nyní je pro mě dobrovolnictví jednou z možností, jak vnášet do tohoto divného světa laskavost a dobrotu. Také si myslím, že není dobré jen nad něčím reptat a nadávat, ale naopak je fajn, když se člověk zapojí aktivně do života, který se odvíjí v jeho blízkosti a pokusí se sám něco změnit. Někdy, právě v těch obyčejných, všedních a pro mnohé nevýznamných věcech je velká síla. Když někomu darujeme úsměv, vlídné slovo, pohlazení, když někomu ze srdce odpustíme apod. Když lidé nejsou lhostejní k životu druhých. Velkou motivací je pro mě dětská radost. Ráda rozdávám i naději, že skutečnosti nemusí být vždy takové, jak se jeví, ale že vždycky může přijít světlo, které zazáří do tmy. Radost mám z radosti. Když se děti smějí, radují, jsou spokojené, zkrátka šťastné.“

 

Pan Mirek říká:

„Dobrovolnictví mi přináší jiný pohled na svět. Motivací pro mě je, že ten pohled není z nejveselejších. Každá maličkost, kterou dokážeme pomoci, je pro některé lidi velice důležitá. Radost máme především když jsou kluci veselí a také ze vztahu, který mezi námi a vlastně už celou jejich rodinou vznikl. Dobrovolnictví je bezpochyby v naší společnosti velmi důležité. Ale není podstatné, jestli to děláte organizovaně, a nebo tak, jak vás vede srdce. Každý člověk najde ve svém okolí jistě někoho, komu může pomoci. Naše motto je: Svět nezměníme, ale můžeme změnit sami sebe.“

 

Paní Zita je dobrovolnictví již přes dva roky a po celou dobu má v „péči“ stejného chlapce, kterému se pravidelně intenzivně věnuje, dochází za ním 2-3x týdně, hrají si, podnikají výlety a především se ho snaží dále rozvíjet a významně tak doplňovat péči sester na oddělení dětského domova.

Paní Zita se pravidelně účastní i všech aktivit DCK, seminářů, supervizí, společných akcí apod.

Je velmi vstřícná, komunikativní, spolehlivá a chlapci, za kterým dochází, dává vše, co může!

Paní Zita říká:

K dobrovolnictví jsem se dostala přes dceru, která mi řekla o programech v Dobrovolnickém centru v Kladně. Ovlivnila mě předchozí setkání s dětmi v Klokánku v Hostivici.

Ráda trávím čas s dětmi a chci jim pomoci zpestřit život v dětském domově. Jejich volný čas mohu naplnit právě díky programu Dětský úsměv. Velkou motivací je pro mě hlavně radost dětí ze společných aktivit.

Přináší mi to radost z pokroků dítěte, potěšení, že jim mohu pomoci. Jsem ráda za nové zkušenosti nejen s dětmi, ale i s lidmi, kteří se kolem této činnosti pohybují. Tato činnost je pro mě smysluplným a pozitivním obohacením volného času.

Jak dlouho to děláte, jak často apod.

Dobrovolníkem jsem téměř dva roky, za dítětem docházím alespoň dvakrát týdně. Často podnikáme i celodenní výlety.

Pan Miroslav působí jako dobrovolník v organizaci Nadační fond Slunce pro všechny a Centrum služeb Slunce všem, o. p. s.

Paní Blanka Dvořáková z Nadačního fondu Slunce pro všechny o Miroslavovi říká:

Pan Miroslav spolupracuje s Nadačním fondem Slunce pro všechny a s Centrem služeb Slunce všem již přes 3 roky. Je iniciátorem mnoha dobrovolnických akcí, kdy dovede pro spolupráci se Sluncem získat mnoho svých spolupracovníků.

Nejen, že se zapojuje do přímé práce s klienty, např.: při výrobě keramických výrobků, ale i pomáhá při malování a úklidu objektů Slunce.

Pan Bureš se účastní mnoha našich charitativních akcí, kde profesionálně fotografuje, píše články a prezentuje Slunce ve veřejných médií.

Získává pro klienty Slunce práci pro chráněné dílny z firmy Gutta ČR, kde je zaměstnán.

Stal se opravdovým přítelem a kamarádem, se kterým jsme všichni rádi a naše spolupráce nás vzájemně obohacuje.

 

Viera působí jako dobrovolník v organizaci Středisko pomoci ohroženým dětem ROSA.

Paní Hana Fechtnerová z ROSY o Vieře říká:

Paní Viera zhruba od roku 2007 pravidelně navštěvuje Středisko pomoci ohroženým dětem ROSA se svojí fenkou Ájou. S fenkou dochází především do mateřského centra a klubů pro zdravotně postižené děti a jejich rodiče, či klubů pro rodiny s dětmi, jež jsou v náhradní rodinné péči. Fenka Ája dokáže děti i jejich rodiče vždy potěšit a dá se říci, že je skutečným terapeutem. Výborně na ní i její paničku reagují např. i děti postižené autismem, které mají často problémy v komunikaci s lidmi. Pes je pro ně společníkem, s nímž se cítí dobře a je to na nich znát. Paní Szegényová s Ájou pomohly svým milým přístupem u mnoha dětí odbourat strach ze zvířat, problémy v komunikaci i zlepšit psychomotorický stav. Za nezištnou dobrovolnickou činnost patří paní Szegényové i fence Áje naše velké díky.

Vlastní příběh dobrovolnice:

Jmenuji se Viera, s manželem máme 3 děti, 2 biologické a 1 holčičku v pěstounské péči. Doma s námi bydlí ještě kočka Míca, kočka Pixie, potkan, 2 vodní želvy a zlatý retrívr Ája. Ája je klidná, milá, přátelská fenka, má ráda děti a společnost vůbec.

Jednou u nás byla na návštěvě kamarádka Jitka a říkala, že viděla v domově důchodců jednu paní s pejskem, která tam navštěvuje pravidelně tamní klienty. Babičky i dědečkové jsou většinou velmi potěšeni kontaktem se psím kamarádem, hladí si ho, dají mu piškotek a často se rozpovídají o sobě nebo o svých psích miláčcích. Jitka mi navrhla, že by bylo možná fajn něco takového podnikat s naší Ájou.

Zanedlouho potom jsem uviděla v kladenském Kamelotu inzerát, kde hledala skupina lidí nyní pod názvem Canisterapie Kladno o. s. nové členy, tak jsem zareagovala a zjistila si bližší informace. Pejsek musí udělat speciální zkoušky, kde se zjistí, zda má vhodnou povahu na tuto práci, aby neublížil, byl klidný a přátelský i ve zvláštních situacích a prostředích jako je nemocnice, lidé s berlemi a na vozíčku, hlučné prostředí, křik, plno lidí, dětí, příp. dalších psů a zároveň zda zvládá základní povely a poslušnost.

Ája složila zkoušky úspěšně a tak jsme začaly navštěvovat různá zdravotně sociální zařízení v Kladně, včetně Střediska pomoci ohroženým dětem ROSA. Tato organizace poskytuje psychologickou, terapeutickou i sociální pomoc a podporu rodinám a dětem v obtížné situaci. Zároveň však nabízí možnost aktivního trávení času rodičů s dětmi na mateřské či rodičovské dovolené v Centu Mája. ROSU máme jako rodina velmi rádi, chodili jsme zde několik let na skupinu rodičů s dětmi v náhradní rodinné péči a též na skupinu rodičů s dětmi s postižením. Též jsme pravidelně celá rodina jezdili na prodloužené víkendy na psychorelaxační pobyty, které pořádá ROSA v Holanech u České Lípy. Takže když jsem pak přišla s Ájou do ROSY na canisterapii, bylo příjemné, že znám velmi mnoho těchto dětí osobně.

Pejsek je pro děti, k nimž do ROSY takový kamarád, na kterého reagují trochu jinak a bezprostředněji než na dospělé. K chlupáčovi se může dítě schoulit, hladit ho, mluvit na něj, dávat mu povely, pejsek je teplý a hebký, příjemný. Skrze pejska můžeme děti učit jemné i hrubé motorice, (zapínání obojku, česání, hlazení, dávání kolíčků do srsti, hra na doktora (obvazování packy, poslech srdíčka apod.), logopedii (oslovení, pokyny, poznávání částí těla,…), pejska mohou děti podlézat a přelézat, tulit se k němu a spoustu dalších věcí.

Děti milují hru na schovávanou, kdy dostanou do ruky piškot, my s Ájou jdeme za dveře „pykat“ a děti se mezitím poschovávají po místnosti. Když vejdeme, Ája začne děti hledat a koho najde, ten jí dá piškot. Podobně děti baví, když dají piškot do misky (mohou si vybrat její barvu) a schovají ji někde v místnosti. Ája pak na jejich povel „Ájo, hledej!“ hledá. Tyto činnosti přiměřeně přizpůsobujeme i pro děti ležící, nemluvící apod.

 

Paní Ilona působí jako dobrovolník v organizaci Středisko pomoci ohroženým dětem ROSA.

Paní Hana Fechtnerová z ROSY o Iloně říká:

Paní Ilona pracovala ve Středisku ROSA již v době jeho založení. Po zhruba patnáctileté odmlce se do něho vrátila jako externí pracovník – domácí konzultant pro rodiny etnicky a sociálně znevýhodněné. V roce 2012 pracovala dobrovolnicky – každý týden navštěvovala dvě romské rodiny s více dětmi ve vyloučené lokalitě Kladno-Dubí. Pracovala na přípravě předškolních dětí na školu, pomáhala i rodičům dětí získat dovednosti v této oblasti – tak, aby se mohli aktivně na rozvoji svých dětí sami podílet. Svým lidským přístupem pomohla dětem i jejich rodičům zvládat předškolní i školní povinnosti a každá její návštěva byla v rodinách vítaná. Za její nezištnou dobrovolnickou činnost jí za celou organizaci patří díky.

Vlastní příběh dobrovolnice:

Středisko pomoci postiženým dětem znám od jeho založení. V té době a i mnoho dalších let jsem ale pracovala ve zdravotnictví. Po mnoha letech jsem se vrátila do Střediska až kvůli potřebné praxi pro studium sociální práce. Tehdy jsem doprovázela PhDr. Pavlu Vlkovou do rodin, ve kterých probíhala příprava předškolních dětí na školní docházku a doučování školních dětí. Díky jejímu lidskému přístupu k rodinám i dětem jsem v této práci začala vidět jeden z nejdůležitějších postupů k možnému začlenění dětí i rodin z vyloučených lokalit do většinové společnosti. Po krátké době jsem i já jako dobrovolník začala navštěvovat rodiny, které měly a mají zájem o pomoc s výukou a přípravou na školu. Této práci jsem se věnovala dobrovolnicky 11 měsíců a i nyní v ní pokračuji. V čem tato činnost spočívá? Jako každá příprava, tak i tato se zakládá na pravidelnosti. Každý týden s kolegyní, pracovnicí Střediska, jezdíme do Dubí „Na Vysokém“, kde na nás čekají rodiny s dětmi. Je to práce, která zabere i s přípravou pět hodin týdně. Každá v batohu neseme potřebné pomůcky, abychom s dětmi mohly účinně pracovat. Já i ona pracujeme ve dvou rodinách s více dětmi. Již když přicházíme, děti nás vyhlížejí a jen nás jedno vidí, řekne to druhým a všechny nás běží objímat a vítat. Mohu říct, že se vždy těší. Práce s nimi je velmi hezká. V rodinách se nachází zpravidla více dětí a i ty menší se většinou dokážou celou dobu soustředit a pracovat. Rodiny, do kterých chodím, mají o školní docházku zájem, a pokud mohou, děti vedou ke spolupráci, k poslušnosti. Samotné děti si učení oblíbily a snaží se úkoly dělat dobře.

Je opravdu krásné, když se děti podaří něco naučit. Je milé vidět jejich radost z pochvaly. Ovšem, že si člověk při této práci nutně uvědomí jejich sociální znevýhodnění i jiný přístup k životu. Také si ale musí všimnout toho, co je opravdu velmi krásné, soudržnosti, toho, co v tom „našem“ světě již není moc vidět. A tak mohu upřímně říct, že je tato práce pro mě obohacením a i díky ní někdy s nelibostí pozoruji nepochopení většinové společnosti. Věřím, že – byť jen v okruhu svého působení – i moje nepatrná práce přispěje k lepším vzájemným vztahům. V tom vidím svoji největší odměnu. Kéž by se tak stalo.